From Birth To Insanity

Zrození

“Je tady tma jak v prdeli”, řekl jsem si, když jsem otevřel oči. Nebylo vidět vůbec nic a to už šestý den v kuse. Přesto jsem si tu větu znovu zopakoval, jako takový vnitřní vtípek, připomínku bizarních okolností.

Stává se mi, že si v některých situacích říkám: “Jak jsem se sem sakra dostal?” A tohle byla jedna z nich. V tomhle případě byla odpověď docela jednoduchá. Zařídil jsem si týdenní pobyt ve tmě. S myšlenkou jít se zavřít na temnou samotku jsem si pohrával už něco přes dva roky. Přišlo mi to jako dobrý způsob jak si odpočinout od světa a tak trochu i od sebe, přesněji řečeno od mého uspěchaného já. Jedna moje kamarádka, znalá tmářských poměrů přinejmenším z doslechu, mi řekla, že být sám se sebou ve tmě nemusí být tak jednoduché. Člověk se tam prý může potkat se svými chimérami, které mohou nabýt až reálných rozměrů. Začalo mě to zajímat o to víc – rád se dozvídám věci o sobě.

Pořád mi ale bylo líto “zahodit” sedm volných dní. Vždyť místo toho můžu jet na hory, na chatu, něco tvořit, opravovat, a tak dále. Proto jsem to dlouhou dobu odkládal na neurčito. Ale semínko nápadu bylo zasazeno a klíčilo. Zaléváno bylo zcela pravidelně mým uměním sebe samotného zahltit prací, povinnostmi i koníčky. Pak semínko dostalo pořádnou porci hnojiva když se blížil termín mojí svatby. Usoudil jsem, že by to mohla být dobrá příležitost si před takovým velkým krokem odpočinout. A pořádně podumat o sobě a o tom jak podle nejlepšího vědomí a svědomí odpovědět na otázku v obřadní síni.

Přestal jsem otálet a vybral si z nabídky několika obchodníků s tmou toho který na mě působil nejlépe. A hle – jedna z chatek nese název Svatyně svobody. Jak příhodné! Zbývalo ještě vybrat termín a objednat se. Ouha, ouha. Mohl jsem si vybrat mezi dvěma možnostmi. Buď podstoupit odpočinkový pobyt těsně před tím než poběžím závod na který jsem byl přihlášený. Nebo reflexivní zamyšlení, zdali odpovědět ano či ne, sfouknout až po obřadu. Sedět týden v lotosovém květu a pak běžet maraton mi přišlo jako blbost a tak jsem se rozhodl pro termín týden po sňatku. V hlavě se vzpomínky nakonec stejně pomíchají, tak co.

Objednal jsem se a už stačilo jen čekat.

Nástup

Svatba byla skromná a krásná. Líbánky krátké a výživné. Málem jsme spolu žili šťastně až do smrti kvůli lehkomyslně naplánovanému výletu v Alpách. Ale to patří do jiného příběhu.

Týden po tom už jsem si balil věci s sebou do tmy. Vzal jsem si několik variant pohodlného oblečení s různým tepelným komfortem. Přece jen už byl říjen a netušil jsem jak to v chatkách bude. Dále jsem do batůžku přihodil hygienické potřeby, malou tibetskou mísu a sea drum. Sbalil jsem si taky akustickou kytaru. Zpěvník jsem nechal doma.

Přišel čas odjezdu. Rozloučil jsem se se syny a s novopečenou manželkou. Šel jsem si před cestou odskočit na záchod, spláchl a záchod se ucpal a zalil vodou až po okraj. Řekl jsem ženě, že jim to teda pěkně začíná. Manželka mi odvětila, že to pořeší a ať se tím netrápím. Naštěstí se záchod stačil odecpat sám od sebe ještě před mým odjezdem, i tak mi to ale vrtalo hlavou.

Původně jsem chtěl jet vlakem a užít si tak relax a pozorování měnící se podzimní krajiny z okna. Bohužel spoj se dvěma výlukami a šibeničními časy na přestupy mě nepřesvědčily, že bych se tam dostal ještě tentýž den, a tak jsem se rozhodl jet autem. Od Brna ke Kutné Hoře to je asi 170 km. Na cestu jsem si dal rezervu, byl malý provoz a tak jsem si řízení užíval bez nějakých nervů. Po tom co jsem odbočil z D1 jsem se kochal pohledem na středočeskou přírodu a malebné vesničky.

Tak jak jsem celou dobu nervózní nebyl, tak asi deset kilometrů před cílem jsem být začal. Ale kupodivu ne z pobytu ve tmě, ale z toho jak to zvládnu s těmi lidmi co mě do tmy uvedou. Myšlenky se ubíraly směrem: “No, ty lidi nějak ustojím, pak se zavřu do tmy a už to bude v pohodě.”

A tak jsem tedy přijel na místo. Vjel jsem otevřenou branou přes zahradu až k dřevěnému stavení a zaparkoval. Vypnul jsem telefon a dal jej do přihrádky. Úplně jsem zapomněl napsat manželce, že jsem v pořádku dojel a tak to měla napínavé, protože o mě celý týden vůbec nic nevěděla.

Vystoupil jsem z auta a rozhlížel se kolem. Koukal na mě nervózní bernardýn uvázaný na řetězu. V jiném autě seděl nejspíš další praktikant do tmy a bázlivě čekal. Pomyslel jsem si, že možná jsou i více introvertní lidé než já. Po chvíli z domu vyšla energická paní, nesla koš s prádlem, pozdravila mě a že se mi hned bude věnovat. Bernardýn na mě byl očividně zvědavý, přišel si očichat moji ruku. Podrbal jsem ho za ušima a on mi na oplátku oslintal rukáv.

Paní domu vyzvedla mě i mého budoucího souseda – chatek je na pozemku pět – a šla nás uvést do našich příbytků. Nejprve uvedla mého souseda a já jsem tak měl zatím čas se rozkoukat po chatce.

Chatička byla ve dřevě a velice útulná, pro jednoho skoro až moc velká. Za dvojitými vchodovými dveřmi byla podlouhlá chodba, kde podél zdi stála dřevěná lavice, za ní umyvadlo, dále záchod a na konci chodby sprchový kout. Nad záchodem visel bojler na teplou vodu a vedle něj byl nezvykle vysoko umístěn vypínač na světlo. Dalšími dveřmi po levé straně se vcházelo do druhé místnosti. V rohu nejdále ode dveří stála postel. U ní polička na osobní věci a v dalším rohu polička s varnou konvicí, krabičkami s čajem a MP3 přehrávačem. Na zemi rozprostřená karimatka a meditační polštář. V pokoji nebylo žádné okno. To se u chatky vhodné k pobytu ve tmě dalo čekat, ale i tak mě to překvapilo. Prostě nezvyk. V celé chatce bylo krásně čisto.

Přihnala se Lenča – ona energická paní – a jala se mi vysvětlovat organizační záležitosti. Nejdůležitější informace se týkaly donášky jídla, která se měla odehrávat jednou denně po celou dobu pobytu. Stručně mi vysvětlila zacházení s klimatizací, ventilací a podlahovým topením. Pak mi popřála šťastný pobyt a měla se k odchodu. Zeptal jsem se jí co dál, jestli si mám zhasnout nebo co. Na to mi vtipně odpověděla, že to je na mě. Můžu si třeba nechat celou dobu rozsvícené a jezdit na výlety do Kutné Hory. Líbila se mi na tom ta autonomie. Nebylo to žádné vězení. Chatka, která je uzpůsobená na pobyt ve tmě, ale kdybych uznal za vhodné, můžu si rozsvítit, nebo jít ven. Jo, a ať si schovám boty, nebo mi je sežere ten bernardýn – na noc ho pouští z řetězu. Prý je hodný, ale boty trhá a občas někoho potahá za rukáv. Asi jsem měl štěstí.

A tak jsem tam teda zůstal sám, zatím ještě se světlem. Vybalil jsem si věci a snažil jsem se zapamatovat si kde co mám. Naposledy jsem naladil kytaru podle ladičky. Na polici jsem ještě našel návod na chatku, ve kterém bylo to co mi říkala Lenča a nějaké tipy a triky navíc. Uvítal jsem to, protože při povídání s lidmi vyplýtvám tři čtvrtě mozkové kapacity na samotnou sociální interakci a nezbývá mi už na to sledovat obsah.

Připadalo mi, že připravenější už asi nebudu. Tak jsem schoval boty, zamknul chatku zevnitř a stanul s rukou na vypínači. Proběhl mnou divný pocit z toho, že budu teď sedm dní v naprosté tmě. Pokrčil jsem ramenama a zmáčkl to. Ale co se stane teď?

První kroky

Sám, s lehkými obavami a vidět není ani na špičku nosu. Aha, zpívat si budu! Tak jsem spustil:

V zemi se narodil krtek
tam svoje mléko sál
do pusy vlezla mu hlína
a on ji vykuckal
chtěl se na ni podívat
ale byla tam tma
ty nikdy nebudeš vidět
řekla mu maminka

Při posledním verši jsem se rozesmál a hodil se do klidu. Ona to bude nakonec docela zábava. Měl jsem po cestě docela hlad a jídlo mi měli přinést až další den. Na lavici v chodbě však bylo nachystáno spousta ovoce. Nahmatal jsem jablko, opatrně došel z chodby doprostřed pokoje a sedl si na meditační polštář. Tak jo, najím se a co pak? Moje aktivní já mělo pořád hodně navrch. Neustále je potřeba něco dělat, žádná zahálka, žádný flink!

Vzal jsem si kytaru a sedl jsem si s ní na postel. Zabrnkal jsem si pár tónů Surf Ridera. Řekl jsem si, že popruh na kytaru potřebovat nebudu, protože stejně budu hrát v sedě, tak jsem ho odepnul aby mi nepřekážel. Ještě chvíli jsem poklidně brnkal, ale moc mě to nebavilo. Taky jsem nevěděl jak moc je to slyšet a jestli náhodou neruším někoho z vedlejších chatek. Nakonec jsem kytaru zase odložil.

Dal jsem si sprchu. To bylo v pohodě. Vyčistil jsem si zuby. S mezizubním kartáčkem už to bylo složitější. Kdyby tady bylo aspoň zrcadlo, mohl bych si domyslet, že se v něm vidím. Ale takhle? Představovat si zrcadlo a v něm ještě můj odraz, to už bylo nad síly mé představivosti. Nakonec jsem to zvládl.

První den jsem to zabalil brzo. Byl jsem celkem unavený a ještě na mě doléhaly myšlenky ze světa tam venku.

Práce, práce, práce, …
Žena, žena, žena, …
Děti, děti, děti, …
Pejsek, pejsek, pejsek, …
Záchod, záchod, záchod, …

Ráno jsem se probudil a otevřel oči, ale nemělo to žádný účinek. Při chození po chatce jo – s otevřenýma očima jsem se z nějakého důvodu pohyboval jistěji. Celkově jsem se stával v té ukrutné tmě čím dál neohroženější. A tak jsem začal den jinou písničkou:

Mojmír netopýr
mouchy pochytá a v noci lítá
Mojmír netopýr
žijem v domě s ním

A při cestě na záchod jsem se učil základům echolokace. Zjistil jsem, že pokud vydávám nějaký zvuk a přiblížím se ke zdi míň jak na dvacet centimetrů, tak to podle změny v odraze zvuku poznám. Na chytání much to sice ještě není, ale na začátečníka dobrý výkon.

Tělo

Spáchal jsem ranní hygienu a napadlo mě, že bych si mohl ještě před snídaní zacvičit. Manželka mi párkrát předcvičovala Pozdrav slunci, tak jsem si řekl, že jóga se do téhle situace skvěle hodí a snažil jsem se vzpomenout si na postup jednotlivých figur. Stoupl jsem si na karimatku, potom jsem si dřepl, klekl, lehl. Pes hlavou dolů, mimino hlavou dolů, kobra hlavou nahoru. Došlo mi, že vůbec nevím co dělám.

Přesedlal jsem na to co umím, co znám a co mě baví. Kliky, dřepy, břišáky, záda. Bylo mi při tom i po tom moc příjemně. Vychutnával jsem si každý milimetr pohybu. Uvědomil jsem si, že mám rád svoje tělo, jeho sílu, to co s ním dovedu.

Další dny jsem si ve fyzických aktivitách udělal systém. Ráno jsem udělal pár protahovacích cviků. Potom dýchací cvičení podle Wim Hofa a šup pod studenou sprchu. Pak jsem si dal ke snídani ovoce a müsli, které mi bylo kdykoli k dispozici.

Dále jsem cvičíval před obědem a většinou ještě i před večeří. Po pár sériích posilovacích cviků se vyvine daleko větší chuť k jídlu. Potravu mi každý den přinesl buď Tomáš, kterého jsem nikdy předtím neviděl, nebo Matěj, kterého jsem zahlédl ještě před nástupem do tmy. Nádoby s jídlem mi postavili do předsíně na lavici a přes zavřené dveře do pokoje jsme prohodili pár slov. Pak mě opět zanechali mému rozjímání.

Jednoho dne jsem si myslel, že na mě s jídlem zapomněli, ale neměl jsem přehled o čase a tak jsem trudomyslnost zahnal písničkou.

Zhasněte lampióny, lampióny, já chci vidět tmu
Nepřišel, nepřišel, ..

Nakonec přišel a s větším hladem mi jídlo chutnalo ještě lépe. Krmi jsem si vždy donesl do pokoje a sedl jsem si na meditační polštář. Začal jsem hlavním chodem k obědu. Zabořil jsem do něj vidličku a hrál se sousty hru “hádej co jsem”. Někdy to bylo jednoduché a poznal jsem, že je to rýže se zeleninou. Velikou radost mi udělaly vegetariánské lasagne bolognese. U jednoho jídla jsem si myslel, že do toho kuchaři spadla houbička na nádobí, ale po nějaké době jsem poznal, že to jsou palačinky.

Na každý pád bylo jídlo vždycky výborné. Stalo se mi i, že jsem nepoznal přesně co to je, tak jsem usoudil, že to bude asi božská mana.

Dalším chodem byl dezert, který jsem většinou snědl k odpolední svačině. Musel jsem se sám sobě smát, když jsem se pokoušel sníst koblihu vidličkou. K večeři jsem si dával teplou polévku z termosky.

Ještě co se týká mojí lásky k svému tělu a mé péči o něj. Můžu tomu třeba říkat tantrická automasáž, ale pravda je ta, že jsem byl skoro celou dobu nadrženej jak pes. Je fajn to vědět, přiznat si, že sexualita hraje v mém životě velkou roli. A nebát se s tím něco dělat. Tady jsem na sebe měl čas a prostor i v tomto ohledu; nemusel jsem se nikam honit.

Hlava

Docela rychle jsem si uvědomil, že opravdu nemusím vůbec nikam spěchat. Nikomu a ničemu nevadilo, že jsem se snažil pět minut přijít na to jak si správně obléct tričko. Když jsem si vařil vodu na čaj, tak jsem si prostě vařil vodu na čaj. Doma bych se během toho snažil stihnout spoustu dalších věcí.

Moje uspěchané já se postupně uklidňovalo a já jsem si víc vychutnával to co jsem právě dělal. Nebyl jsem hlavou o tři tahy napřed tak jak to obyčejně mívám.

Občas jsem se začal nudit a nevěděl co se sebou. Chtěl jsem něco dělat, nebo jsem měl pocit, že bych měl něco dělat, ale nevěděl jsem co. Ono tam těch možností zase tak moc nebylo. A v těchto chvílích jsem nakonec nedělal nic, jen ležel a hleděl. A zjistil jsem, že je to úplně v pohodě a vlastně fajn.

Moje myšlenky bývají hodně splašené a neuspořádané. Většinou to neumím vypnout a tady ve tmě to nebylo o moc jiné. A já jsem si uvědomil, že ty myšlenky jsou nesmírně kreativní. Pořád jsem si v hlavě vymýšlel nějaké příběhy, anekdoty, teorie o fungování vesmíru. Je to moje divoká zahrada plná roztodivných květů. Mám ji rád. A pokud budu chtít, můžu ji kultivovat. Občas utrhnout nějaký květ a dát do vázy, třeba tady na blog nebo do písničky.

Prožil jsem něco co jsem si pojmenoval jako nitroděložní flashback. Byl jsem v bezpečí, bylo mi teplo a přísun živin jsem měl zajištěn. Viděl jsem prd. A byl jsem zvědavý jaké to bude tam venku. Jen to tentokrát bylo víc svobodnější a svůj život jsem měl ve svých rukou.

Nějaké chmurné představy jsem měl taky. Jednu chvíli mi připadalo, že mi chybí čerstvý vzduch a že se mi kvůli tomu začínají ucpávat dutiny. Byl to takový nepříjemný, trochu klaustrofobní, pocit. Začal jsem častěji pouštět větrák a bylo to v pohodě. Kouzlo jménem hyperventilace.

Jednou jsem ve sprše měl dojem, že je nade mnou obrovský chlupatý pavouk, asi tak metr v průměru, nepočítaje nohy. Sáhl jsem tam a nebyl tam.

Hudba

Zatímco první den jsem si nesměle zabrnkal na kytaru v sedě, další dny se to proměnilo. Připnul jsem na kytaru popruh zpátky, abych u hraní mohl stát a pořádně se do toho opřít.

Napříč pokojem jsem měl položenou karimatku – to bylo moje pódium. Cítil jsem ji pod nohama, když jsem při hraní popocházel, takže jsem měl jistotu, že to nenapálím do zdi pokud se při hře rozdivočím.

Hrál jsem čím dál jistěji a taky čím dál hlasitěji. Hraju písničky které mám rád a které mi připomínají nějaké kusy mého života. Pestrá směs interpretů – Neil Young, Prodigy, Cock Sparrer, Eurythmics, Šlanastyka, Johnny Cash, Manu Chao, Placebo. Akordy vyplnily každý temný kout a celá chatka se prosvětlila hudbou. Můj hlas se rozezněl a já se do něho zamiloval. Z chatky se stala hudbistická svatyně a tohle byla moje meditace. Pak už jsem tam nebyl ani já, ani tma, ani kytara. Vše se rozplynulo ve vesmírné melodii … od Franty Sahuly.

Světlo na konci vesnice

V nově nalezeném rytmu jsem prožíval své chvíle v chatce. Vše pěkně plynulo a poslední den pobytu se přiblížil. Tomáš mi spolu s posledním jídlem přinesl i nařízený budík. Zazvoní mi ještě před rozbřeskem, abych ze své ulity vylezl ještě do tmy a postupně mohl přivykat oči a přivítat den.

Tu noc jsem měl lehké spaní. Vzbudil jsem se a řekl si, že beztak bude budík zvonit každou chvíli, tak teda už vstanu. Provedl jsem již klasický ranní rituál rozcvičky, dýchacího cvičení a studené sprchy. Převlékl jsem se do teplejšího oblečení a uvařil si čaj. Pak jsem po sedmi dnech poprvé otevřel dveře chatky.

Venku byla sice tma, ale byla menší než ta se kterou jsem bydlel celý týden. Lehce svítilo nějaké světlo v okně domu Tomáše a jeho rodiny. Viděl jsem kontury stromů a ostatních chatek. Vše vypadalo jako z pohádky. Vyšel jsem na podestu před chatkou a málem z ní sletěl. Svět se trochu houpal. Sedl jsem si na lavičku a rukama ochlazoval kelímek s čajem.

Pak jsem se rozhodl vyrazit rozbřesku vstříc. Dopil jsem čaj a vyšel cestou do vesnice. Země se pořád lehce pohupovala, ale bylo to ve zvládnutelných mezích. Ve vesnici svítily lampy – asi se někdo potřeboval zbavit přebytků elektřiny. Do očí mě dost pálily a já jsem musel jsem mhouřit oči a párkrát se zastavit. Prošel jsem malou vesnici až na konec a vyšel do polí. Moje nervová soustava byla dosti přecitlivělá a každý zvuk který se někde šustnul mnou přímo projel. A co teprve když zakokrhal kohout! Došel jsem ke křížku a koukal jsem se směrem kterým jsem si myslel že je východ. Nic se nedělo. Viděl jsem, ale vše bylo v monochrómu.

Začala mi být zima a tak jsem šel zpátky. V chatce jsem si uvařil další čaj a zkontroloval budík. Vypočítal jsem, že jsem vstal asi o hodinu a půl před ním. Teď už ale byl skutečně čas kdy se mělo začít rozednívat. Dopil jsem čaj a vyrazil na druhé kolo za vesnici. Tam už konečně začal rozbřesk. Monochróm začal ustupovat barvám. Koukal jsem na to jako malé dítě, úplně okouzlen. Bílá kytka v trávě svítila jako žárovka. Vyhozený gauč mezi hromadou dříví vypadal jako umělecké dílo. Prsty jsem hladil rozličně zbarvené listy podzimních stromů. Byl jsem dojatý.

Cestou zpět do chatky jsem přemýšlel co si tak můžou myslet místní osadníci o tom, že se jim tu co chvíli brzy zrána motají takovíhle vykolejení týpci. U chatky jsem počkal na Tomáše, kterému jsem se svěřil se svými zážitky a pocity. On mi zase prozradil jak se dostal k pronajímání tmy a popovídal mi o tom jak tuto oázu klidu vybudovali a sdělil nějaké zajímavosti o chatkách.

Jedna z chatek je dokonce navržena pro pár. Při svých rozvahách za tmy jsem se utvrdil v přesvědčení, že moje manželka je úžasný člověk. Takže příště ve dvou?

Afterparty

Sedl jsem si do auta a zapnul telefon. Žena mi v průběhu týdne poslala spoustu milých zpráv a fotek. Nebyl jsem s to si vše prohlédnout naráz, byl to moc velký příval vjemů a emocí. Napsal jsem jí, že jsem v pořádku a vyjíždím domů.

Řídit auto bylo zvláštní a docela náročné a to i přes to, že jsem dodržel Tomášem doporučenou dobu od výstupu ze tmy. Zvládal jsem se soustředit hodně hluboce, ale pouze na jednu věc. To ale není nastavení mysli se kterým se dá řídit vůz. Naopak jsem potřeboval vnímat spoustu věcí naráz a ne být fascinován každou maličkostí. Čím je svět okolo rychlejší a intenzivnější, o to víc je nutné být otupělý aby se v něm dalo fungovat.

Dorazil jsem v pořádku. Byla sobota kolem poledne a já jsem se jal užívat si zbytek volného víkendu, společnosti mé ženy a mého psa. S mým vnitřním klidem, který jsem si donesl jako suvenýr ze tmy, to bylo moc příjemné. Jak dlouho mi ten klid vydrží? Teď to teprve začne být pořádná zkouška!